utorok 31. októbra 2017

Velesova noc je magická noc skúšok a spomínania /
Sviatok úcty predkom

U Slovanov sa noc z 31. októbra na 1. novembra nazýva Velesova noc, je to noc veľkej moci, keď sa hranice medzi svetmi stenčujú, keď sa duchovia našich predkov a tých, ktorí budú žiť po nás, stávajú jedným celkom spolu s odchádzajúcim a prichádzajúcim svetom, s jeho živlami a ich silou.
Velesova noc je predovšetkým rodinný sviatok. Verilo sa, že duchovia predkov sa vracajú k svojim potomkom, aby im venovali múdrosti a požehnali celý rod. Pred súmrakom sa založil oheň a chôdza po žeravom uhlí bosými nohami a skákanie cez oheň bol rituál očistenia a oslobodenia od nečistých síl. Preto slávenie Velesovej noci bolo pre Slovanov mimoriadne dôležité.
U slovanských národov mala táto noc niekoľko názvov. V Bielorusku  to bol „Dzjady“ – pohanský obrad spomienky na zosnulých. Tento obrad je zdrojom čistých myšlienok a pocitov a vždy sa mu prisudzoval zvláštny význam. Práve tento obrad môže chrániť pred zabudnutím na svoje korene, čo vedie k nedostatku duchovnosti a strate morálky.
Podľa ľudových povier v túto noc duše predkov poslednýkrát v roku navštevujú svojich potomkov, ktorí žijú v Javi a následne odchádzajú do Svetlého Iriju do nasledujúcej jari.
Velesova noc je magická noc skúšok a spomínania. Počas tejto noci je jednoduchšie spustiť sa do podzemia svojho podvedomia a nájsť Silu, pokiaľ dokážeš prekonať svoj strach. Je to čas očisty, pochopenia a možno prechodu na novú úroveň.

Počas tejto noci sa vonku postavil tanier s pohostením pre duše zosnulých. Na parapetu okna sa postavila sviečka, ktorá ukazovala ako maják cestu dušiam, ktoré sú pripravené prísť nám na pomoc. Na oltár slávnosti sa kladú jablká, tekvice, jesenné kvety. Spomínajú sa zosnulí príbuzní a priatelia, ale bez ľútosti.
Dni spomínania predkov boli u Slovanov uctievané. Pred oslavami sa upratoval dom, umývali sa v parnej bani, kde sa nechávalo vedro s čistou vodou a nová metlička pre saunovanie predkov. Prestrel sa sviatočný stôl, pri ktorom hlava rodiny predniesol určené vety: „Predkovia naši, príďte k nám,  pite a jedzte s nami…“, a tým pozýval všetkých predkov na večeru. V dome sa otvorili dvere, aby predkovia mohli prísť a posadiť sa za stôl. Predtým, ako sa prešlo k ďalšiemu jedlu, tak sa časť odložila na zvláštny tanier pre duchov.
Slávnostná večera trvala pomerne dlho, všetci spomínali to najlepšie o svojich zosnulých príbuzných, tie skutky, na ktoré môže byť hrdá nie jedna generácia tohto rodu. Počas slávnostnej večere bolo možné hovoriť iba o svojich predkoch, ich živote, jednotlivých skutkoch a povahových rysoch. Spomínali sa ich slová,  múdre rady a dobré skutky. Rozhovor sa začínal s príbehom o najstaršom známom predkovi a končil spomienkami o nedávno zosnulých.
Po skončení osláv hlava rodiny vyprevádzala predkov so slovami: „Zbohom predkovia, choďte a zoberte zo sebou biedu, chorobu… a dlho na nás čakajte…“
Spomínajte na svojich predkov, oni tiež prežili svoje životy a odovzdali svoje plody svetu. Nie je dôležité, či boli zlí alebo dobrí, štedrí alebo lakomí, silní alebo slabí. Nie je dôležité, akí boli a ako žili, oni pomáhali formovať a tvoriť tento svet, v ktorom teraz žijeme. Najdôležitejšie je, že zachovali náš prastarý rod a preniesli v genetike kvality, ktoré môžeme používať a zdokonaľovať pre našich potomkov…
Počas tohto sviatku sa snažte vychutnať každú vôňu, chuť a pocit a vychutnajte si život vo fyzickom svete…

OZ Biosféra

Česko Slovenský klub nových znalostí



piatok 24. marca 2017


Listina Alexandra Makedonského Slovanům


      Tento velmi zajímavý dokument, který dostal název „Listina Alexandra Makedonského Slovanům“, je poprvé zmiňován českým historikem Václavem Hájkem v „Kronice české“, která se nachází v brněnském archívu, a to v popisu událostí roku 1348. V roce 1516 český historik Josef Pervolf z Varšavské univerzity nachází kopii této listiny v latinském jazyce. V roce 1551 je tento dokument vytištěn v polském jazyce, v roce 1596 v německém a v roce 1601 v italském. Stal se široce známým v Evropě a brzy i v Rusku.
      „My, Alexandr, syn Filipa, krále Makedonského, řeckého knížectví zakladatel a velikého Jupitera syn skrze Nectanabu, vítěz nad světem od východu do západu slunce a od poledne do půlnoci, pokořitel Médského a Perského království, řeckých, syrských, babylonských a dalších.
Osvícenému lidu slovanskému i jazyku jeho milost, mír, úctu a pozdrav od nás a našich nástupců ve vládě nad světem po nás.
      Tak jako jste vždy byli s námi, věrní, v boji spolehliví a chrabří a vždy neúnavní, dáváme a na vás svobodně přenášíme vám navěky všechny země od půlnoci až do poledních krajin vlašských, aby tu nikdo nesměl se usazovat nebo zařizovat, ale pouze rod váš. A jestli by někdo z cizích byl zde objeven, stane se vaším služebníkem i se svým potomstvem navěky.
Dáno ve městě Alexandrii, založeném námi na veliké řece Nilu ve 12. roce našeho panování, se svolením velkých bohů Marse, Jupitera a Plutona a veliké bohyně Minervy. 
Svědci toho jsou – statečný rytíř náš Lokoteka a dalších 11 knížat, které v případě naší smrti bez synů ustanovíme dědici našimi a celého světa.“
(Jako doplněk k přeloženému ruskému textu přidávám opis originálu z roku 1541, který je uložený v Rakouské národní knihovně na této adrese, snímek 673)
      My, Alexander, Fillipa Krale Macedonskeho w knýžetstwý znamenitý, Rzeckého Cysařstwý začatel, welikeho Jupitera Syn, skrze Nectanabu oznameny, přyznawatel Brajmanskych (možná Bragmanskych), a Stromu, Slunce a Miesyce, potlačytel Perskych a Medskych Kralowstwý, Pan Swieta, od wychodu Slunce až do zapadu, od poledne až do puol nocy. 
Oswycenemu pokolený Slowanskemu, a Jazyku jých, milost, pokoj, y také pozdraweny, od nas a budúcych nassych namiestkuow, po nas w zprawowaný swieta. 
Proto, že ste nám wždycky prytomni byli, v Wýře prawdomluwný, w odiený Statečný, nassy pomocnycy, Bojowny a nevstalý nalezeni byli, dawame, a na was přenassyme, wam swobodnie, a na wiečnost, wssecku Krajinu Swieta, od puol nocy až do Krajin Wlaskych poledných, aby tu žadny nesmiel Bydliti, ani se posaditi, ani se osaditi, jedine wassy. A jestli žeby pak niekdo tu nalezen byl, tu obywaje, budiž wass Služebnýk y buducý jeho Služebnýcy buďte wassych potomkuow:
Dan w Miestie Nowem, nasseho založený Alexandrý: Jenž jest založeno na welikém Potoku, rzečeném Nylus: Léta Dwanactého Kralowstwý nassych, s powoleným welikych Bohuow, Jupitera, Marsa, A Plutona A weliké Bohynie Minerwy:
Swiedkowe této wiecy jsu: Statečný Rytýrz náss Lokoteka: A jinych Knýžat Jedenact, kterež jestli že bychom bez plodu sessli, zuostawujeme je Diedice wsseho Swieta.
Počítalo se s tím že originál je uložen v archívu Českého království nebo přinejmenším v jedné z českých kronik. Už 500 let jdou bouřlivé debaty a spory učenců o pravosti tohoto dokumentu. Je zcela přirozené, že německy mluvící učenci aktivně pravost Listiny popírají, vždyť stanoví prvenství Slovanům a slovanskému jazyku v Evropě. A to v čase, kdy starobylý Řím, kolébka západní civilizace, právě tak začínal nabírat svoji sílu. Je-li Listina pravá, pak je třeba celou historii Evropy napsat znovu.
      Pokud se obrátíme k časům Alexandra Makedonského, dojdeme přesvědčení, že dokument je pravý. Jeho objevení zcela splňuje požadavky oné daleké doby. V Listině se vzpomíná 12. rok vlády Alexandra. Toto datum připadá na rok 324 před naším letopočtem, předposlední rok jeho života. Pravě když se skončilo tažení do daleké Indie, které sice nebylo příliš úspěšné, nicméně i tak téměř všechny státy starého světa ležely u nohou velkého vojevůdce.
      Je známo, že po indickém tažení se Alexandr Makedonský aktivně připravoval k tažení na západ, pokořit „divokou, barbarskou“ Evropu. Dnes jsou Evropa a Severní Amerika pokládány za centrum světové civilizace, ale v onom dalekém čase byly centry evropské civilizace Řecko a Řím, ostatní oblasti Evropy se počítaly mezi divoké a barbarské.
      Alexandr Makedonský úspěšně využíval rozpory v táboře předpokládaného protivníka ve smyslu taktiky „rozděluj a panuj“. Toto heslo je staré jako svět. Široce jej uplatňovali mnozí vládci, vůdcové, knížata i panovníci před Alexandrem a široce a dovedně je využíváno i dnes všemi, kdo dychtí po moci. Při porážce perského impéria Alexandr například obratně postavil proti Peršanům všechno místní obyvatelstvo, a tak jej skoro všude vítali s květy jako osvoboditele. Města před ním bez boje široce otevírala svoje brány.
      Prohlašovali jej zástupcem boha na zemi a dokonce samotným bohem, jak se stalo po dobytí Egypta. Tažení do Indie dovedně sladil s občanskou válkou mezi vládcem Indie Pórem a vládcem indického města Taxili. Pouze únava a reptání jeho vojáků, kteří došli, jak ze zdálo, až na kraj světa, přinutily Alexandra vrátit se zpátky.
      Když se Alexandr připravoval k pokoření „barbarského západu“, hledal spojence na území samotné Evropy mezi jejími původními obyvateli, a našel je ve Slovanech. V těch dávných časech žili minimálně na území současného Řecka, Makedonie, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Jugoslávie a Rakouska.
      Potomci Homérem proslavených obránců Tróje se účastnili vítězoslavných pochodů Alexandra. A navíc suchozemská cesta z Řecka do Evropy se táhla přes jejich země a všichni dávní autoři píšící o Slovanech zvláště zdůrazňovali jejich lásku ke svobodě, chrabrost a odvahu v boji. Tak psali o Slovanech například byzanští spisovatelé Prokopios a Mavrius v 5. – 6. století naší éry. Lepší spojence si nebylo možné představit.
      „Listina Alexandra Makedonského Slovanům“, to je nůž otrávený smrtelným jedem vetknutý do zad Evropy železnou rukou velikého vojevůdce. Jediným tahem pera na tisíciletí rozštěpil jednotu Evropy a prolil potoky krve, když postavil jeden evropský národ proti druhému. Nyní můžeme jenom těžko předpokládat, kudy by se ubírala celá historie a co by bylo s Evropou, kdyby tento vojevůdce nezemřel nečekaně v rozkvětu sil a plný grandiózních plánů v předvečer už připraveného tažení za dobytím Evropy.
      Tím začíná být pochopitelné, proč ve středověkém Německu za skutečně pravá knížata považovali jen knížata ruská, slovanská. Na Západě se velmi seriózně chovají k dokumentům vydaným králi, což se projevilo například v „Sámském procesu“, který se v současné době projednává u norského soudu. Podstata případu tkví v tom, že několik sámských rodin našlo listinu danou jejich předkům carem Ivanem Hrozným, která je jmenuje majiteli určitého území v Norsku. Věc se vyvíjí celkem slibně.
      Je možné, že povzbuzeni podporou velkého vojevůdce, jižní Slované od šestého do devátého století naší éry úspěšné ovládli území střední a východní Evropy. K desátému století slovanská řeč zněla na březích Rýna, Temže, ve Skandinávii, na všech územích Balkánu, ve Španělsku, Malé Asii i v Africe.
      A je také docela možné, že obávaje se „zákonných vlastníků“ Evropy, německý císař Jindřich I. Ptáčník, vládnoucí v letech 919 – 936, přešel Labe, vtrhnul do zemí slovanských kmenů Luticú a vyhlásil „Drang nach Osten“ proti Slovanům. V této politice pokračoval jeho syn Otto I. (936 – 973) s ještě větším úsilím. Více než tisíc let pokračuje tahle válka na zničení nebo aspoň vytěsnění Slovanů, „zákonných vlastníků“ Evropy.
      Ozvěny tohoto dobrodružství, trvajícího už druhé tisíciletí, jsou slyšet na evropském území i dnes. Potvrzením toho je bombardování Jugoslávie; poté co ohlásil totální válku proti terorismu, Západ všemožně podpořil kosovské teroristy. Bez jakýchkoliv pochybností byla válka v Jugoslávii pokračováním mnoho věků trvající války proti Slovanům, pokračováním soupeření Slovanů a Anglosasů v Evropě, které začalo z vůle starověkého vojevůdce ještě před naším letopočtem. Ano, i druhá světová válka rozpoutaná Hitlerem v Evropě byla namířena v první řadě proti Slovanům. Pouze po zničení „zákonných vlastníků“ se mohl cítit plným vládcem Evropy.
      Plány na likvidaci slovanského obyvatelstva až po Ural a jeho nahrazení německým, případně umlčení těch Slovanů, kteří náhodou zůstanou živí, potvrzují tento předpoklad. Otroky nelikvidují, ty používají pro své obohacení. Likvidují zákonné majitele, aby si vzali jejich majetek. Hitler nepochybně věděl o existenci Listiny Alexandra Makedonského Slovanům. I kdyby se celá Evropa nestala součástí Alexandrovy říše, jeho proslulost a ohromná autorita v celém osvíceném světě dělala jeho Listinu skutečným dokumentem pro vládu nad Evropou.
      Pokud bychom váhali nad pravostí tohoto dokumentu, je nutno mít na paměti, že se nezachoval jediný originál z dokumentů napsaných v čase Aristotela a Alexandra Makedonského a i všechny spisy antických vzdělanců a filozofů existují pouze v kopiích sepsaných katolickými mnichy středověké Evropy. Se stejným úspěchem tedy lze prohlásit za falzifikáty veškeré práce antických autorů. Do klášterů se všechny originály antické doby dostaly po vítězství křesťanství v římské říši. Kopii Listiny Alexandra Makedonského Slovanům, této ďábelské zbraně obrovské politické síly, římská církev mohla zveřejnit v jakémkoliv pro ni výhodném čase. Například ve 4. – 5. století, kdy se začalo s aktivním pokřestanštěním „barbarské“ Evropy.
       Po té, co se francký císař Chlodvik (481 – 511) rozhodl vybudovat svůj stát a zabral všechny země severně od Itálie, stal se smrtelným nepřítelem katolického Říma. Tehdy byla Listina potřeba pro boj s nebezpečným franckým vládcem. Císař Chlodvik byl donucen přijmout křesťanskou víru v roce 495 společně s celou svou družinou. Ale ještě v průběhu tisíce let pokračovala konfrontace germánských císařů s papežskou mocí Vatikánu a v libovolný moment této politické války mohla katolická církev Listinu Alexandra Makedonského použít a uveřejnit ji.
      Po smrti Alexandra Makedonského Slované ztratili spolehlivou vojenskou oporu v Evropě a poté, co upadli do závislosti na silnějších kmenech, dostalo se jim i jiných názvů. Podobně to vidíme v dnešní době, kdy pro celý svět všichni obyvatelé Sovětského svazu byli Rusy, i když ve skutečnosti v něm žily desítky různých kmenů a národů. Své jméno ostatním dává silnější z kmenů. V polovině a na konci prvního tisíciletí před naším letopočtem byli nejsilnějším kmenovým uskupením v Evropě Keltové a Slované byli nuceni být jedním z keltských kmenů. Je pravděpodobné, že byli známi i jako Galové. Potvrzením toho je „Galicie“ na Ukrajině, na původní slovanské zemi, nebo kraj „Halle“ ve východním Německu, kde také před Němci žili Slované.
      Je dobře známo, že starověké kmeny dostávaly svůj název podle zvířete, ptáka, ryby a podobně, kterého považovaly za svého předka-patrona. Slovo „галичи“ (galiči) ve starém ruském jazyce označuje ptáka kavku, slovo „славии“ (slavii) slavíka. Takže je docela možné, že galové-galičané jsou staroslovanským kmenem „kavek“ a Slované, kmen „slavíků“, jsou kmenem, počítajícím mezi své předky-patrony ptáka slavíka.
      Na začátku našeho letopočtu se nejsilnějším z evropských kmenů, pokud nepočítáme Řím, stali Germáni a Slované vystupovali pod jejich jménem. Od těch dob se v německém jazyce slovo „Sklave“ překládá jako „otrok“, i když otroctví jako takové v těch dobách u Germánů nebylo. Existovala nevolnická závislost, díky níž podřízené kmeny věnovaly část svého produktu silnějšímu kmeni, a dodávaly jim domobranu pro všechny válečné výpravy. V dávných dobách takové vztahy mezi kmeny byly rozšířené a v mnoha jazycích je slovo „otrok“ odvozeno od jména kdysi pokořeného sousedního kmene. V staroruském jazyce slovo otrok znělo jako „чола“ (čola) a „кощей“ (koščej) podle názvu sousedních závislých kmenů. Kromě toho německé národy samy sebe nazývají „man“, ale v čínském jazyce se toto slovo překládá jako „nádeník (podruh)“.
      Ve IV. století našeho letopočtu Hunové ukončili hegemonii germánských kmenů v Evropě. Na začátku V. století našeho letopočtu téměř všechny germánské kmeny ležely u nohou húnského krále Attily a Slované se významně podíleli na jeho taženích, stejně jako byli kdysi věrnými válečníky Alexandra Velikého a císaře Trajana. Teprve v 5. – 6. století našeho letopočtu, poté co se vymanili z německé závislosti, Slované obnovili svoji bývalou slávu a své jméno. Stejně jako v dnešní době opět získaly svá mezinárodní jména národy, které získaly nezávislost po rozpadu SSSR.
      Opíraje se o tento dokument, lze směle tvrdit, že Slované byli známí od starověku jako původní obyvatelé Balkánu a střední Evropy, jako odvážný a osvícený národ, který se vyznačuje věrností a oddaností, a neobjevili se, jak uvádějí západní historici, neznámo odkud v šestém století našeho letopočtu. Písemná historie Slovanů začíná minimálně o tisíc let dříve, od poloviny IV. století před naším letopočtem. Moderní Slované jsou přímými potomky těch, kdo prošli s Alexandrem Velikým slavnými cestami jeho oslnivých vítězství.

Zdroje: Liveinternet.ru, Myslenkyocemkoli.cz
Autor: 
Vlabi

piatok 3. februára 2017


Perún, hromovládca
Posted on február 2, 2017 by Zemislav

Najznámejším Slovanským božstvom je rozhodne Perún. Jeho meno sa taktiež objavuje v podobe Parom, Pierun, Perkunas. Meno Perún označuje toho, ktorý udiera, perie veľkou silou. U Perúna je to silou blesku. Perún bol svojho času najvyšším bohom Slovanského panteónu, no mnoho vyznávačov rodnej viery ho považuje za najvyššie božstvo Slovanov aj dnes. Mnoho ľudí spája Perúna s Thorom, keďže zbrane týchto bohov pochádzajú pravdepodobne z prastarého sekeromlatu. Perún je taktiež porovnávaný z Gréckym bohom blesku, Zeusom.
Perúnovou zbraňou bola sekera, ktorej zmenšeninu nosili bojovníci na Rusi v 10-12 storočí.
Znakom Perúna je ležatý kríž (X). Ležatý kríž sa používal na poliach ako ochrana pred bleskom a krupobitím, zaznamenané je aj zaháňanie búrky týmto znamením.
“…postavila se proti náporu větru, z toho vichru byla celá rozcuchaná, a udělala velký kříž proti bouřce takovými velikými gesty od země až do výšky a bouřka nás opravdu obešla.”

Kríž sa používal  aj na ochranu domov. Tam, kde sa šiel stavať dom, sa najprv do zeme zakopal drevený kríž. Znak Perúna, ležatý kríž nájdeme aj v ľudových výšivkách. Známe je taktiež aj Paromovo drevo, teda strom zasiahnutý bleskom. Dievky na výdaj súce naň vešali stužky a žiadali, aby sa im dostalo mládenca. Perún bol bohom spravodlivým. Verných odmeňoval, no „hriešnikov“ tvrdo trestal. Osobne vyvodzujem, že bol spojený aj s právom, keďže za čias Kyjevskej Rusi sa prisahalo okrem Velesa, aj na Perúna.  Perún bol významný aj v poľnohospodárstve, jeho menom sa privolával dážď, vďaka ktorému dokázalo rásť obilie, ktoré tvorilo významnú časť obživy našich predkov. 
Perúnovi bol zasvätený dub. Spočiatku sa uctieval v posvätných hájoch, neskôr pribudli modly, ktoré boli pri dube, alebo priamo v kmeni stromu. Neskôr boli okolo modly stavané ohrady a vstúpiť tam mohol iba obetujúci. 
Perúnova modla stála v Kyjeve, takto ju opisuje Nestor:
“I počal vládnout Vladimír v Kyjevě sám a postavil modly na vně dvora věžního: Peruna dřevěného a hlavu jeho stříbrnou a vous zlatý…”
Perúnova moc sa začala prejavovať až po nástupe Vesny. Naplno sa prejavila až prvým zahrmením. Po tom, ako Perún udrel prvým bleskom sa začali prebúdzať bohovia a príroda a začínal sa nový kruh života. Zlí duchovia a démoni pod rachotom prvého blesku utekali a skrývali sa.
“ V Čechách, pri prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích přemístňovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy a mávali polním nářadím a před vrata zatínali do země sekery.“
Možno sa zdá, že Perún je minulosťou, no jeho meno žije aj v dnešných časoch. Či už je to aj preklínaním “Parom by ťa vzal!”.
Perún má svoj ľud rád, chráni ho. Svedčí o tom aj uvedená povesť, ktorá sa odohrala na východnom Slovensku, ktorú som na obrázkový motív Ondreja Sliackeho prerozprával do tejto podoby:
Kedysi dávno vtrhli do krajiny našich staroslovanských predkov diví Avari a zotročili si ich. V kraji pod Slanskými vrchmi začala kruto vládnuť avarská kňažná Izra. Jedného dňa sa Izra prechádzala po okolí, ked tu zrazu uvidela lom s kamennou soľou. Izra bola soľou veľmi očarená a preto si zaumienila, že z tohto kameňa chce mať hrad. I povedala svojmu zbrojnošovi ihneď: “Z tohto kameňa chcem mať hrad!”
“Áno kňažná!” odvetil jej služobník.
I začali sa prípravy na stavbu hradu. Zotročení Slovieni boli v putách prinesení k stavenisku a museli pracovať. Stále nad nimi bdel služobník Izry, mlátil a poháňal Slovienov. Mnoho Slovienov utrpenie neznieslo. Čoskoro bolo úbočie hradu posiate telami Slovnienov. Prešiel čas, hrad bol hotový. V žiari slnka sa trblietal ako drahokam. Slovieni si prácu dokončili, no aj tak boli naďalej otrokmi. I vzbúril sa jeden mládenec, rozkázal ukuť meče, pretože na hrad sa rozhodol zaútočiť. Rinčali meče, svišťali šípy, no Slovieni, zoslabnutí ťažkým jarmom hrad nedobylili. Začali žiadať o pomoc svojho boha, Perúna. Žrec kľakol pod vysokú sochu Perúna a začal ho prosiť o pomoc. Tu Perún uvidel, aké bremeno znáša jeho ľud. Jeho hnev bol veľký. Hľa, veľké vetry povstali. To Perún letel na pomoc svojmu ľudu. Preletel ponad hrad, blesky strieľal na veže hradu. Keďže hrad bol zo soli, začal sa roztápať. Preľakla sa kňažná a jej družina. Vzali nohy na plecia, no ďaleko neutiekli. Slaná voda z hradu si ich vzala zo sebou. Slovieni dali jazeru meno Izra. To jazero ľudia dodnes nazývajú Izra.

Použitá literatúra:
Slovenské obrázkové povesti, Ondrej Sliacky, Martin Kellenberger, Vydavateľstvo Matice Slovenskej, 2005, ISBN 80-89208-10-X
Mýty a báje starých Slovanů, Josef Růžička, Irena Šindlářová, Fontána, 2003, ISBN 80-7336-132-9
Návrat Slovenov v duchu a slove, Miro Žiarislav Švický, Vydavateľstvo DIVA, 2014, ISBN 978-80-971550-1-8
Žítkovské čarování, Jiři Jilík, CPress, 2013, ISBN 978-80-264-0284-8

Prevzaté z blogu ZEMISLAVA


streda 29. apríla 2015

O sexuálních zvyklostech staroslovanské společnosti v předkřesťanském období existuje málo dokladů. Jeden z takových nemnohých dokladů, týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků, uvádí slavný arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí (zemřel roku 956): shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně slovy: „Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“.
Zvyklosti v období christianizace, kdy nevázané sexuální chování začínalo být trestáno, zachytili další arabští cestovatelé nepoměrně podrobněji. Například Achmed Ibn-Fadlán (10. století) píše, že ruští kupci i cizí obchodníci na ruském území „souložili bez ostychu veřejně na trzích, před očima jiných“, nebo se zmiňuje o družinách, které pořádaly erotické zábavy. Bylo to hluboko v „křesťanské“ éře, kdy české, ruské nebo polské ženy ve dnech slunovratu a rovnodennosti odcházely večer z domu, aby se účastnily svátků spojených s přírodními kulty či se oddávaly rituálům, jež církev považovala za ďábelské, neboť se konaly za doprovodu hudby, v maskách, kostýmech, s medovinou, omamnými látkami a především volným sexem. Účastníky za to čekaly výtky a obvinění od křesťanských kazatelů.
Aby mohla církev, ať už katolická nebo pravoslavná, tomuto jevu zabránit, musela slovanské svátky zakázat nebo je nahradit tak, aby jejich symbolika mohla být alespoň navenek označována jako křesťanská. (Ještě ve 13. století však polské zákony vyhrazovaly nižší tresty za sexuální násilí, k němuž došlo v lesích, než za znásilnění ve městě nebo na vesnici – jako by i církevní učenci nechtěně přiznávali přírodním místům jakousi „erotickou“ posvátnost.)
Ponecháme-li však stranou tyto erotické rituály a schůzky v přírodě, těšily se slovanské ženy v cizině vynikající pověsti. Za „naprosto věrné“ je v 6. století označil jak Mauricius Strategikon, tak i císař Leon (který však vychází ze Strategikona); podobně se vyjádřil sám sv. Bonifác v jednom dopise zaslaném někdy mezi lety 744–747 anglickému králi Aethibaldovi.
Věrnost, počestnost, úcta byly ostatně všeobecně platné a přirozené vlastnosti celé staroslovanské společnosti. Skutečnost, že užití těchto pojmů v oblasti slovanských manželských vztahů odporuje pojmům, jako je cizoložství a smilstvo, vyplývá pravděpodobně z faktu, že tyto pojmy byly tomuto typu společnosti neznámé a že představovaly pouze myšlenkové uchopení určitého způsobu bytí, který byl jinak pro církevního pozorovatele nepochopitelný.
Patriarchální požadavek muže na bezúhonnost nevěsty byl neznámý, dozvuky takovéhoto postoje jsou patrné i ve staletích, která následovala po raném středověku. Dokonce ještě nedávno říkávala ruská dívka matce: „Ně otdavaj, mamka, zamuž, ja ně gulivala s nim.“ Nebo manžel z Permu, který nalezl manželku neposkvrněnou, zvolal: „Daže v děvkach byla, nikto na těbja ne pozarilsja; odin toľko ja takoj durak i našëlsja“. (A dnes se cizinci, který s údivem zjišťuje, že česká dívka je velmi zkušená v milostných praktikách – přestože zde v podstatě neexistuje feminismus, a to ani ve velkých městech -, dostane nezřídka odpovědi: „Není důležité, co jsem dělala předtím, ale jak se budu chovat teď.“) Podobné postoje bohatě zachycuje i lidová slovesnost.
Na počátku byla také žena
Již byzantský historik Prokopios z Kaisareie (500–559) upozorňoval na velkou demokratičnost slovanské společnosti, zatímco císař Mauricius (539–602) hovořil dokonce o „anarchii“. Podle některých etnografických pojednání si žena ještě v 19. století udržovala významné postavení ve společenské struktuře. Vedle otce či hlavy velké slovanské rodiny zvolené z mužského společenství tu totiž najdeme i hlavu ženskou: domaćicu v Srbsku, domakinu v Bulharsku a chozjajku nebo bolšuku (bolšak, „hlava“) v Rusku. Domaćica nebo bolšuka bývá většinou manželka hlavy rodiny. V některých případech (ale pouze v Srbsku) bývá zvolena samostatně ženami a nepodléhá autoritě domaćina. Ve starých příslovích bývá ostatně zdůrazněna úloha ženy, především pokud jde o okolí domu. Ještě nedávno se například mezi Kašuby říkávalo: „Muž je hlavou rodiny a žena jejím krkem: krk otáčí hlavou podle svého“. Nesmíme zapomínat ani na ekonomický význam, jaký má žena ve východoslovanských zemích, kde je ochotna vykonávat tvrdé, namáhavé práce, které jinde bývají určeny výhradně mužům. (Bylo by chybou se domnívat, že to má „na svědomí“ sovětský režim: ženy, které prováděly těžké práce, tu existovaly i v dobách před Velkou říjnovou revolucí v roce 1917.)
K těm pravomocím domaćice, jež mají pravděpodobně své kořeny v dávné minulosti, patří rozhodování o sňatcích dětí. Prosby k matce, tetě nebo starší sestře, aby vybrala nejvhodnějšího ženicha či nevěstu, jsou doloženy prakticky ve všech částech slovanského světa. Fakt, že mužské osoby (otec, strýc z matčiny či otcovy strany, starší bratr) tento druh pravomoci nemají, by mohl být naopak vykládán jako jakási vyšší forma moci v rukou žen oproti mužům ve staroslovanské společnosti. Existují i doklady toho, že po domaćinově nebo bolšakově smrti zaujala jeho místo vdova, a to nikoli na krátkou dobu a nejen v řízení domácnosti, jak by bylo přípustné například v římském právu. Opačný případ, kdy by manžel nahradil domaćici nebo bolšuku, nepřicházel v úvahu (nebo o tom nejsou žádné zprávy).
Takováto nevyvážená forma demokracie byla především výsledkem magické úcty, jíž se těšila žena jakožto symbol plodnosti. Mimochodem ještě do nedávných časů byla za manželku považována pouze ta žena, která alespoň jednou porodila, tedy zplodila nový život. Žena nemohla zůstat neproduktivní, stejně jako pole … Slovanské ženě se tolerovalo, ba dokonce k tomu byla přímo vyzývána, aby v případě choroby, impotence nebo nepřítomnosti právoplatného manžela přijímala ve svém loži jiné muže …
Cizoložství, věrnost, „nemanželské“ děti a práva manželek
Promiskuitní chování obou pohlaví bylo ve slovanské společnosti běžné. Zprávy z 10. století už hovoří o trestech za cizoložství a zároveň dokládají, jak obtížně se dala nalézt ona „ztracená harmonie“ s přírodou, kterou křesťanský svět zapovídal. Thietmar Merseburský (976–1018) například uvádí, že „ženě, která cizoložila, obřezali labia, uříznutou kůži pověsili na dveře domu, v němž bydlela, na postrach vstupujícím“. Podobné formy represe byly však již součástí urbanizovaného společenského prostředí, silně ovlivněného feudální křesťanskou kulturou, která právě v té době doznávala značného rozmachu. S christianizací však přichází i šíření písma, a tedy zpráv (někdy bezděčných) o zvycích prostého lidu. Existuje například nespočet církevních kázání proti znesvěcení manželského lože (fornicationes, adulteria).
Díky práci etnografů máme doklady také o tom, že u Slovanů manželské lože nikdy nepředstavovalo nepřekonatelnou hranici: třeba rolníci na Volze nechávali na pokoji muže, který se dopustil cizoložství s manželkou vojáka, protože „soldatka sčitajetsja vydělennoju ot seĺskogo obščestva“; žena se tedy mohla chovat tak, jak uznala za vhodné. V Polesí (oblast severozápadní Ukrajiny a jižního Běloruska v povodí Dněpru) mohla mít žena vojáka spoustu milenců, aniž jí to manžel po návratu vyčítal. V Polsku se připouštělo, že žena bude nepřítomnému manželovi nevěrná, a to se souhlasem jejích rodičů: „aby domácnost nepřišla nazmar“ („zeby gospodarka nie zmarniła“). Dálo se tak proto, že pro dobrý chod hospodářství byla mužská ruka považována za nutnou, a z obav do budoucna, kdyby snad měla rodina nedostatek synů. V Litvě se rodiče vdovy snažili dceru přemluvit, aby přivedla domů nového manžela (nadomnik); a pokud se zdráhala znovu provdat, podněcovali ji k soužití „na slovo“ („na wiare“). Děti narozené z tohoto svazku považovali za legitimní, to znamená, že měly právo dědit stejně jako děti ze svazku manželského (tedy jako děti jedné matky) i v případě, že šlo o majetek patřící prvnímu muži. Vdova měla naprostou volnost. „Hon na svobodné mládence“, který pořádaly vdovy ve Slavonii býval přirovnáván k vodám Sávy neustále zmítaným vlnami.
Jinými slovy řečeno: lidový zvyk připouští, aby neužívané svatební lože bylo k dispozici manželce, podobně jako neobdělávané pole může zorat cizí člověk. Ani žena ani pole nesmějí zůstat ladem. Je to zvyk, jímž se vysvětluje „snochačestvo“ východních a jižních Slovanů – právo, jež si osobuje tchán: lehávat se snachou, není-li syn dostatečně zralý nebo není-li přítomen. Nejde přitom primárně o to, že by manželské pouto bylo nepevné, ani o chtíč, nýbrž o splnění požadavku plodnosti.
U Slovanů neexistuje princip legitimního potomstva, vždyť například ani v současných českých zákonech není zmíněna zkouška na DNA, ani očividně odlišná barva pleti dítěte nedává zákonitému otci právo neuznat potomka, kterého jeho manželka počala s jiným mužem. Tento problém unikl i Bronislawu Malinowskému, který ve svém jinak epochálním díle Sex and Repression in Savage Society napsal: „Neznám jediný příklad v antropologické literatuře, kdy by se nemanželským dětem dostávalo stejného společenského postavení jako legitimním dětem“. Malinowski se narodil v Krakově – stačilo, aby navštívil některou z blízkých vesnic v Haliči nebo ve Slezsku a vyhnul by se omylu, který zveřejnil v etnografických statích pojednávajících o vzdálených ostrovech v Tichém oceánu. Když se v okolí Chelmu proslechlo, že otěhotněla svobodná dívka, všichni se předháněli, kdo bude budoucímu dítěti kmotrem: neboť být kmotrem nemanželského dítěte, přináší štěstí. Je pravda, že na Ukrajině, v Karpatech a ve Slezsku se spěchalo, aby si těhotná dívka nasadila čepec vdané ženy (odtud výraz „pokryta“, jimž se označovala svobodná žena v podobné situaci), ale cílem tohoto aktu původně nebylo ji pokořit, nýbrž její stav zveřejnit a předejít vraždě dítěte, což by na vesnici přivolalo velké neštěstí. U Velkorusů na Sibiři narození dítěte před svatbou dívku nezneuctilo, zvlášť byl-li to syn. Dívky samy se chovaly shovívavě ke svým těhotným kamarádkám. V běloruské rodině byly nemanželské děti brány jako manželské. V Samarské gubernii se s nemanželskými dětmi, a těch bylo hodně, nakládalo vždy jako s ostatními.
Srovnávací studie dokládají, že takovéto zacházení s nemanželskými dětmi lze považovat za obecně slovanské, neboť existovalo ve všech oblastech slovanského světa. Ostatně pojetí legitimity potomků bylo přijato až po pokřesťanštění Slovanů a do obecného práva těchto národů pronikalo jen stěží. V Poljici zůstávala dívka s nemanželskými dětmi u otce, a pokud se k ní rodina chovala benevolentně, dostala svůj díl dědictví po otci a její děti dědili po ní. Na Ukrajině docházelo dokonce k takovému extrému, že nemanželské děti měly větší práva než děti manželské, protože dědily nejen po otci, ale i po matce.
Časem tyto obyčeje ustupovaly a zvyk trestat se rozšířil i do těch nejzazších koutů slovanské civilizace. Rolníci ze slovansky hovořících zemí, jejichž dcery porodí před svatbou, už nejsou šťastní jako v dobách „přirozené“ kultury (chybně nazývané „pohanská“). Většinou je za to potrestají, ale jejich „provinění“ nenechají dopadnout na hlavu potomstva, i když například v civilní a církevní právní praxi českých zemí již od 13. století děti narozené z „nemanželského lože“ byly nazývány bastardy („pankarty“).
Rozvod býval tolerován.V Bulharsku se žena mohla rozvést, pokud byl manžel impotentní, homosexuální nebo když s ní špatně zacházel. Manžel se zase mohl rozvést, byla-li žena neplodná, stará nebo nemocná; tyto tři důvody platily však i v případě žádosti o rozvod ze strany manželky. Již ruský kníže Jaroslav v 11. století potíral zvyk zbavovat se těžce nemocných nebo slepých žen. Zřejmě se však tímto způsobem chovaly i ženy, neboť kníže prohlásil: „(…) takože i ženě něĺzja pustiti muža“. Manželka, jíž se dostávalo špatného zacházení, si obvykle chodila stěžovat k svému rodu a dokonce i k církevní instituci – alespoň v pravoslavném prostředí; podnět k rozvodu mohl vzejít z kterékoli strany a rozvedení mohli svobodně znovu vstupovat do dalšího manželství.
Aby však mohla manželka od svého muže utéci, musela mít podporu svého rodu. Obvykle se po čase s manželem usmířila a vrátila se k němu. Málokdy došlo k definitivnímu rozvodu. V každém případě se zdá, že se odjakživa častěji rozváděla žena, zvlášť pokud byli ještě naživu její rodiče nebo alespoň matka. Alarmující dojem, který obvykle vyvolává četba komentářů k dnešním statistikám rozvodovosti v zemích bývalé Varšavské smlouvy, je tedy neopodstatněný. Jde o dlouhodobý jev, který už v 19. století zaznamenal historik Aleksandr Dobrjakov v pojednání o ruské ženě v předmongolském období; povšiml si, že ruské ženy jsou nezávislé, manželství bývají nepevná a právě ženy často usilují o jejich zrušení.
Po celý středověk v srbských dynastiích a bosenských aristokratických rodinách platila domaćicina přísaha: domaćica pobírala plat a účastnila se porady hodnostářů. To byly výsady, jichž se nedostávalo slovanské ženě na pobřeží, kde působil vliv západního zákonodárství. Pokud historické a etnografické podklady souhlasí a potvrzují nadřazenost ženských práv ve slovanské společnosti, pak se nelze divit, že dnes zde není potřeba feminismu pociťována tak silně jako na Západě.
Západní feminismus posledních let hledá oporu v mytologii a není náhodou, že v kultu Wicca se stále častěji objevuje neolitická bohyně Velká Matka. U Slovanů neolitický kult Velké Matky časem slábl, ale nikdy zcela nevymizel. Sám termín rod znamená podle Maxe Vasmera cosi plného života, plodného, opravdového, a právě ze slova rod se odvozují významy „rodit“, „porod“ apod. Výraz rod má tedy blíže k ženským významům než k představám, jež přinesla vlastenecká ikonografie minulého století. Oleg Nikolajevič Trubačov upozornil, že vzhledem k tomu, že roždiť je typický ženský výraz, má v některých slovanských dialektech rod význam „rod ženy“. To se ovšem neomezuje jen na „některé slovanské dialekty“: v jedné lidové písni ze Slavonie se zpívá „nema roda dok ne rodi mama“. Existují ukrajinské tradice „rodu“, který utvářejí potomci společné pramatky. V Radomi v Polsku se věřilo, že každá matka trůní na nebesích s roztaženýma nohama a mezi nimi stojí v řadě všechny děti, které porodila na zemi. Tyto „děti“ porodily další děti – a tak se vytváří obrovitý trojúhelník (vrchol tvoří Matka) lidského pokolení, jehož základna není nikdy konečná, ledaže na konci světa.
K tomu je třeba dodat, že u Kučů z Černé Hory se klan nebo bratstvo nazývá také trbu („lůno“). V Bosně se pro označení bratstva užívá termínu srce („děloha“). Například se říká: „Od mog srca pet kuca.“
Podobných příkladů by se dala najít celá řada. Jisté je, že čím víc postupujeme v čase nazpět, tím častěji se setkáme s matronymií: například v Jugoslávii se vyprávělo o bratstvu, které pocházelo z jedné „prababy“. A čím víc se blížíme k naší době, tyto významy mizejí, a to i v paměti těch nejstarších.
Zůstaneme-li ještě v jihoslovanských oblastech, není jistě pochyb o tom, že potkáme-li i dnes v Černé Hoře muže s prázdnýma rukama jedoucího na koni a ženu jdoucí pěšky s nákladem i několika desítek kilogramů, jde o zřejmý výraz ženské podřízenosti. Ale také v kulturách, kde bylo vyšší postavení ženy plně prokázáno, jako na Trobriandových ostrovech, nosí ženy náklady, aby mohli muži s volnýma rukama čelit nenadálému nebezpečí.
Zároveň je však jasné, že dnes jen málokdo bude považovat postavení ženy v takzvané slovanské společnosti za alespoň rovnocenné s mužem, pokud do těchto zemí zavítá a stane se tu svědkem scén, při nichž opilí Rusové nelidsky zacházejí se svými družkami, nebo toho, jak dnes v rodině vládne muž. V zásadě však jde o aplikaci kodexu, který možná vypadá jako výhodný pro muže, nemá však nic společného s tradičním pojetím, jehož radikální rozvrat vedl jen k vytvoření nerovnováhy, a to i v psychologii samotných mužů.
Předmanželský sexuální život a prosebné rituály
Abychom pochopili, proč nevěra nenarušovala vztah mezi manželi a nebyla ve slovanské komunitě odsuzována, pokud k ní docházelo v lesích a na polích a v určených časových obdobích, bude třeba zaměřit se podrobněji na předmanželský sexuální život u tradiční slovanské mládeže a především na zvyky dospívajících.
U žen se hranice dospívání vyznačuje dvěma hlavními mezníky – pubertou a těhotenstvím.
V jižním Rusku se poznala nedospělá dívka podle toho, že nenosila ponjavu – nešitou sukni přichycenou v pase látkovým páskem. Dívenky měly jen košili nebo vůbec nic. Podle Vuka Stefanoviće Karadžiće (jde však pouze o atribuci Veselina Cajkanoviće) chodila děvčata v Šibeniku až do patnácti let nahá. Ještě v 19. století nebylo nijak vzácné vidět v Černé Hoře mladé svobodné dívky, jak sedí s odhaleným poprsím u tkalcovského stavu nebo jak chodí na trh v košili (zvané opleče), jež ponechávala ňadra obnažená. Oblékání ponjavy doprovázela celá řada hříček, jimiž dívka naznačovala, jako by se vzpírala přejít do nového stavu.
Pokud šla v Jugoslávii dívka při tanci do „kola“, veřejně tím dávala na vědomí, že je již zralá a případně připravená pro manželství. Ve Slavonii dívka, která šla do „kola“, byla označovaná jako prava divojka. Existovaly tu i další symboly (především účes a pokrytá či nepokrytá hlava), jimiž se vdaná žena odlišovala od svobodné. (Lužickým Srbkám stačil „čěpc“, to znamená páska na čele, aby se odlišily).
Dívky si samy chystaly výbavu a jakmile dospěly, často se scházely. Nejenže společně pracovaly, ale mnohdy (zvláště když bývaly na takzvaných „přástkách“) spávaly též mimo domov ve společných místnostech. Zde občas přijímaly i mládence a předení pak na čas odložily. Není jisté, zda tento zvyk byl normou nebo zda byl jen za určitých okolností tolerován. Faktem zůstává, že návštěvy u dívek v době „přástek“ se konávaly především vpředvečer náboženských svátků. V některých případech (například na Ukrajině) to bylo povinné a prokletí se sneslo na mládence a dívky, pokud se tohoto aktu neúčastnili: „Kogo nema v večerki, triašča to na život, na pečeni!“. Ze strany rodičů nebývaly k takovýmto setkáním zřejmě námitky především proto, že tento zvyk býval považován za starodávný, tedy za zvyk zavedený předky, který je proto nutné dodržovat. Zvláštností slovanské společnosti je to, že zde nenalezneme podobná místa, kde by se shromažďovali mladí muži, kteří nanejvýš (a ještě jen velmi zřídka) přispěli na výdaje za pohostinství, které většinou nesly na svých bedrech dívky.
Podle údajů řady významných etnografů, kteří se zvykem přástek zabývali, se zdá, že v 19. století už při návštěvách mládenců k pohlavnímu styku nedocházelo, jen se o něm mluvilo v hádankách a narážkách. Přástky bývaly v zásadě jen příležitostí seznámit se se svobodnými dívkami. Byly zaznamenány i protikladné situace, kdy na jedné straně ve vztazích mezi mladými lidmi převládala nevinnost a na druhé straně sexuální moment, pouze však ve smyslu magického zásahu do přírody. Takový typ protikladu se ve slovanské společnosti odrážel, a možná se dodnes odráží, ve studu z nahoty, kdy jsou například při křestních nebo svatebních obřadech ženy a muži obnažováni přede všemi, a přitom pro ženu by byla hanba ukázat se bez pokryté hlavy.
Sexuální akt byl u Slovanů spojován s půdou a míval magický význam. Pokud by se snad milování mladých venkovských párů na žitném snopu mohlo vykládat jako otázka pohodlí a nikoli jako prosebný rituál za úrodnost země, pak by nebylo jasné, proč tak činili i bojaři, knížata nebo sám panovník, kteří si mohli dovolit lože mnohem pohodlnější. Také car Michal III. Fjodorovič Romanov (1596–1645) si dal přichystat svatební lože na třiceti žitných snopech na znamení úcty k tradici, která spojuje pohlavní styk s úrodností půdy. Ostatně i ve zprávách relativně nedávných se hovoří o ruských nebo srbských vesnicích, kde docházelo k pohlavnímu styku (alespoň simulovaně) mezi mladými lidmi přímo na osetých polích. Někdy, aby se úrodnosti půdy „dodala síla“, se údajně užívalo i sémě kněze, který se „válel“ po polích s vybranou silnou, zdravou dívkou z vesnice.
Stejně jako bývá falus dáván do vztahu s rádlem i ženská nahota a vlhkost pomáhají polím. Jsou známy případy, kdy pole obcházely nahé dívky, aby ochránily jejich dary před přemírou slunečního žáru. V Polsku chodívali kdysi muži rozbíjet na pole nádoby, v nichž ženy přechovávaly barvy na barvení vlny, aby ženská moč, užívaná na přípravu zelené a modré, působila proti suchu.
Neexistuje žádné specifické údobí přechodu ze stavu svobodné ženy do stavu ženy vdané. Vdaná žena je ve skutečnosti ta, která porodí, dá potomstvo, je plodná, stejně jako „popowa swynja“, jak se říkávalo na tehdější Ukrajině. Čím bude mateřství silnější, tím bude žena přitažlivější – jak se zpívá v běloruské písni, v níž je mladík vyzýván, aby se podíval na obrovskou vaginu dívky, než si ji vezme za ženu (předpokládalo se tedy, že nebude panna): „Piriadoch moj miloj, ma mine gleduči, a ni tak na mine, jak na maju p***. A maja p*** sjami saž širiny“.
K ztrátě panenství docházelo v době, kdy dívka začala nosit zástěru nebo změnila účes. Nebyl to však nijak zvlášť významný předěl v životě svobodné dívky, mezník, který by měl znamenat přechod z jednoho stavu do jiného. První křesťanští kronikáři považovali předmanželský sexuální styk mladých Slovanů za odsouzeníhodné chování. Známá je například pasáž z Povesti vremennych let (12. století), kde se praví, že Slované (Radimiči, Vjatiči a Severjané) – „žili v lese jako zvěř“, především proto, že „sňatky u nich nebyly, nýbrž jen místa ke hrám mezi vesnicemi; scházeli se ke hrám, k různým běsovským tancům a zpěvům, a odtud si každý unášel ženu, s kterou se kdo smluvil“. Dalo by se očekávat, že během staletí křesťanského represivního působení bylo takovéto „chlípné“ chování vymýceno. I když analýza dnešního sexuálního chování ve tzv. slovanských zemích může být plodem profanace, k níž došlo po rozšíření industriální, materialistické společnosti v globálním měřítku, faktem zůstává, že etnografické zprávy z 19. století dokládají přetrvávání předmanželských zvyků a nedostatečné uchycení jisté „cudnosti“. V roce 1900 se například polský etnograf Ernest Łuniński pohoršoval, když viděl huculské dívky, jak se procházejí po ulicích nahé, třebaže toto chování bylo známé, dokonce se o něm zmiňovali i autoři Ottova slovníku naučného. Łuniński nechápal, jak je možné, že ve společenství natolik vzdáleném od ostrovů v Tichém oceánu nebo od rovníkové Afriky a naopak tak geograficky blízkému jeho světu není nahota hříchem.
Z téže doby pocházejí i první statistická bádání, z nichž vyplývá, že navzdory katolickým konvencím například dvacet procent dívek ze západního Malopolska přicházelo o panenství ještě před svatbou. V Srbsku bývalo vzácné, aby dívka předstoupila před oltář nedotčená, i když už nešlo o styky mezi mládeží, ale s ženatými muži, jak je obvyklé i dnes. Valtazar Bogišić mimo jiné poukázal, že nezachovaná bezúhonnost nevěsty nepředstavovala překážku pro uzavření manželství ani v očích srbské církve, tím méně pak lidu; konstatoval také, že ve slovanských zemích nebývá svobodná matka nijak zavržena. Stejný postoj nacházíme v kraji okolo Chelmu, kde „svedení není považováno za zločin“. Goralové ve Slezsku považují sexuální vztahy mezi mladými za přirozené, třebaže má církev v kraji silný vliv. Za zvuku velikonočních zvonů navlékala například huculská dívka na šňůrku zástěry knoflíky, při každém úderu jeden: kolik bude knoflíků, tolikrát se bude moci spojit se svým milým, aniž by se musela bát následků – po každém styku knoflík stáhne … V Polesí nedaleko Mozyru bývalo vzácností, aby dívka před svatbou neměla milence. Nebylo jí to nikterak vytýkáno, naopak obvykle ta, která měla poměr s více muži, sehnala „lepší partii“.
V Kazaňské gubernii bývalo údajně velmi obtížné najít dívku starší sedmnácti let, která by byla panna. Na Sibiři bylo obvyklé (podle demografů z druhé poloviny 19. století), že dívka měla pohlavní styk už ve čtrnácti, a pokud jí to příroda umožnila – i ve dvanácti. Pravoslavná církev si byla vědoma, že u mládeže nemůže kontrolovat její sexuální tužby, a tak se ji snažila přesvědčit, aby brzy uzavřela sňatek, doufajíce, že sexuální aktivita bude provozována jen v manželském loži. Ale například v oblasti Vetlugy (v gubernii Nižnij Novgorod) dívky s vdavkami nespěchaly. V otcovském domě měly svobodu a provdaly se, až se zamilovaly, ledaže by z neopatrnosti měl jejich sexuální život (nikoli milostný) za následek těhotenství. Budoucí manžel neměl proti těmto „pokleskům“ námitky. Podle Michaila Pospelova nepřesahoval počet mladých panen tři desetiny procenta. Někteří etnografové se ostatně svobodného chování slovanské mládeže účastnili, jako Jan Witort, jenž studoval tzv. Ius primae noctis u národů na pobřeží Bílého moře a v Oněžském kraji.
V srbském Sremu přicházely dívky o panenství v nejútlejším věku. U nevěst v některých oblastech Makedonie nebyl na konci 19. století pojem panenství znám. Mezi Rusy a poruštěnými domorodci na Sibiři je obtížné nalézt nedotčené dívky: říkávalo se tu, že žena není jako chléb, který když sníš, je po něm – neboli žena se užitím „nespotřebovává“.
Ročním obdobím, kdy se mladí lidé nejvíce oddávali milostným hrátkám, byl letní slunovrat, oslavovaný známými svátky, jako je Jarilo a Kupalo. Církev sice tyto svátky už odedávna zakazovala pro „obscénnosti“, k nimž při takových příležitostech docházelo, avšak lidové mínění považovalo účast na nich pro mladé za povinnou: „Bo jak ne prijdeš na Kupajla, to vyidi z tebe duša i para.“
Také v Srbsku se po „litija“ nebo „zadušna“ konaly noční tance, které poskytovaly mladým lidem vynikající příležitosti spočinout si v objetí.
Někdy mladý pár vstupoval do více či méně intimního vztahu izolovaně, kdy mladík přespával u dívky doma. Lidové písničky ve všech slovanských zemích vyprávějí jak o iniciativě ze strany dívek („Ty pridi-tka, dobryj molodyc, zanačuj, zanačuj u miane nočinku!“ ve Smolensku; „Perenaczuji muoj mileńki, choč nuoczku sa mnoj“(jde o polský přepis běloruštiny, snad by to mohlo vzhledem k pramenu a dobovým jazykovým zvyklostem zůstat) v Bělorusku; „Dojdi, diko, ma u koje doba, moja ti je otvorena soba“ ve Slavonii), tak i ze strany mládenců („Moja Kasieńko, otwór-ze! – Došć-em ci sie, Jasiu, došć naotwierzala, zadnej ja sa nocki nie porachowala“ v Polsku). Někdy otevře dveře mladému muži matka, která radí dceři, ať si užije, dokud je svobodná („Guljaj, Sašenko, poka voljuška svoja, ne pokrita golova. Pokraetsja golova, minuetsja gulba“ u Vjatičů).
Goralé ve Slezsku vyzývali mladé snoubence, ať jdou do předsíně, aby se lépe poznali, pokud tak neučinili už dříve. V noci spávali spolu, hlavně proto, aby měl mládenec možnost zkontrolovat, zda dívka není „nienormalnie rozwinieta“. Někdy tuto kontrolu prováděl kmotr, což znamenalo, že s dívkou strávil noc.
Italský badatel Evel Gasparini však podotýká, že předmanželská volnost předpokládala obezřetnost, aby nedošlo k otěhotnění, neboť Slované dbali o budoucnost dětí, aby měly otce, který by se o ně postaral; tento zvyk staví Gasparini do protikladu k zvyklostem východních Finů, kteří si naopak podobné problémy vůbec nepřipouštěli. Ale i v případě narození nemanželských dětí existovala i u Slovanů opatření, na jejichž základě jim společenství zajišťovalo přežití.
S těmito otázkami souvisí problematika užití antikoncepce (částečně se jí zabýval i Lubor Niederle). Odjakživa a zřejmě nejčastěji se praktikoval coitus interruptus. Když mužské sémě nemohlo sloužit k reprodukci, bylo pravděpodobně darováno Matce Zemi, která už věděla, jak je zužitkovat. Tím se vysvětluje i snaha mladých spojovat se spíše venku než doma na loži.
Pokud se týče koitálních poloh rozsáhlá studie americké badatelky Evy Levinové o církevních zpovědnících dokázala, že sexuální aktivita Slovanů v žádném případě nebyla omezena jen na „přirozenou“ tzv. misionářskou pozici, jak chtěli prosadit církevní představitelé. Naopak byly známy a rozsáhle praktikovány rozmanité sexuální polohy a projevy, včetně mimovaginálních. Hojně je zároveň doložen apotropaický obyčej obnažování genitálií, podobně jako řecké anasyrma, kde falus byl symbolem síly a vagina symbolem života.
Represivní zásahy proti tradičním zvykům
Typ morálky, který pochází z Předního východu a po Evropě se rozšířil prostřednictvím křesťanství, se postupně ujal též na venkově a v průběhu doby zasáhl i místa od nových center nejvzdálenější. Sexuální akt nebýval u mladých lidí v předkřesťanské době znakem hříchu. Setkáním různých mentalit se vytvořila situace, v níž se na jedné straně církvi nikdy nezdařilo do základu vymýtit afinitu k předmanželským stykům, na druhé straně se však do společnosti stále více vkrádal pocit hříchu a původní zvyky a obyčeje se narušily.
Od 18. století byly střety kultur stále ostřejší. Například do Volyňska a na Ukrajinu byly povolávány četnické hlídky, aby dohlížely na život vesnice a zabránily mladým se scházet. V Srbsku od roku 1833 hrozil kníže Miloš v různých dekretech za nevázaný sexuální život vězením a výpraskem. I když stát a církev dosáhly jen částečných úspěchů a ani těmi nejtvrdšími represáliemi se jim nepodařilo vymýtit staré zvyky, začala společenství sama provádět restrikce, neboť hrátky nabývaly povahy sexuálních a alkoholických orgií a už neměly žádnou společenskou ani rituální funkci. Kromě toho pod vlivem křesťanské ideologie stále více mladých lidí zakoušelo pocit hříchu, takže sexuální hrátky se pro ně staly pouze vyjádřením jejich transgrese.
Působením horlivé a vytrvalé církevní propagandy se i mezi Slovany stále výrazněji prosazoval zvyk, který vedl společnost (a tedy i ženicha) k tomu, aby vyhledával bezúhonnou nevěstu. Podobně jako v klasických patriarchálních společnostech i ve slovanském světě se rozšířily různé způsoby, jak ověřovat, zda nedošlo k defloraci. Ve slovanských zemích míval požadavek na nevěstinu bezúhonnost často účel „zachovat zdravé stádo“. Uvážíme-li, že stará slovanská společnost byla převážně zemědělská, pak je zřejmé, že tabu panenskosti je něco, co přišlo nepochybně zvnějšku a co se ve společnosti uchytilo také díky tomu, že se časem rozšířily kultury pasteveckého typu. Tak se i ve slovanských zemích setkáme s případy, nikoli však obecně platnými, kdy se panenství nevěsty dokazovalo zkoumáním prádla (osmotr belja). To odkazuje opět k proslulému vexillum castitatis, tedy k zakrvácenému prostěradlu či bílému plátnu, jež se po svatební noci ukazuje přátelům a rodičům, jak se dodnes děje v některých místech jižní Itálie a v arabském světě.
Není nám známo, že by byla provedena speciální bádání zaměřená na postupující zvyk trestat slovanské nevěsty, které nebyly panny. Například v Rusku pokud pop nemohl potvrdit panenství nevěsty, nutil ji, aby nazítří po svatbě třikrát obešla kostel po kolenou. V jiných slovanských zemích (zejména v Bulharsku a na Ukrajině) se však dospělo až k přemrštěnému nakládání s ženami, srovnatelnému pouze s některými africkými oblastmi – zřejmě vzhledem k příliš velké poddajnosti slovanské společnosti vůči tomu, co se násilím požaduje od prostých a čistých vztahů. Ale slovanské rodiny si dávaly dobrý pozor, aby takové důkazy neposkytly, vzhledem k tomu, že jen zřídkakdy se našla rodina s nedotčenou nevěstou. Podle Lubora Niederla například na Uherskobrodsku bylo na sklonku 19. století více než devadesát procent nevěst deflorováno před svatbou.
Církevního původu budou pravděpodobně i ona tabu, která se někdy vytvářela kolem menstruační krve, jíž se kdysi užívalo na přípravu magických nápojů lásky, a kolem samotné menstruující Slovanky. Na počátku 20. století poukazoval Oskar Kolberg, že se v Polsku často zakazovalo menstruující ženě vstoupit do kostela. Je také známo, že v Rusku nesměla menstruující žena péci pro muže chléb a že v Rusku a Srbsku se ženy v ony dny měly ukrývat před rodinnými příslušníky (nebo cizími lidmi) mužského pohlaví. Podobných příkladů a dokladů existuje mnoho.
Závěr
Z toho, co bylo dosud řečeno, a po oproštění se od početných klišé, bohužel stále ještě kolujících i ve vědecké literatuře, lze snad nastínit, jak vypadala tradiční slovanská morálka: naprostá sexuální svoboda v době dospívání za účelem prozkoumání vlastního těla a schopností uspokojit partnera, ale i jako obecně přímluvný vztah sil mládí k přírodě; stálost manželského svazku, aby byl zajištěn zdravý růst potomstva, a aby se pak manželský pár začal sexuálně chovat usedleji a v zásadě méně promiskuitně. V každém případě znamenal koitus moment přemožení smrti.
Navzdory zákazům se obecně nikdy nepodařilo definitivně potlačit jádro tradiční kultury, která viděla v sexu důležitý moment pro dospívání mladých, třebaže magické konotace už nepřicházely v úvahu.
V určitých údobích a situacích se tolerovala jak polygynie, tak polyandrie. Jako poměrně známý příklad polygynie lze uvést harém kyjevského knížete Vladimira I. Svjatoslaviče (zemřel v roce 1015) (5 manželek a 200 až 300 souložnic v každém z hlavních měst Rusi) a franského kupce Sáma, tvůrce první slovanské říše na českém území v 30.–40. letech 7. století (12 „slovanských“ manželek). Dále lze uvést různé dekrety moskevských patriarchů, kteří od 16. století oficiálně prohlašovali, že nepovažují za cizoložství spojení ženatých mužů se svobodnými dívkami. V českých zemích však tato forma „concubinatu“ byla ve středověku omezena spíše jen na nejvyšší šlechtu. Jako příklad polyandrie připomeňme již zmíněný zvyk snochačestva. Dále lze přihlížet i k známé citaci Achmeda Ibn-Fadlána o zvyku slovanských žen, které po smrti svého pána nejprve souloží se všemi muži v komunitě a pak lehávají s šesti z jeho nejbližších příbuzných.
Zdá se tedy, jako by v základu sexuálního a společenského chování u Slovanů byly příkazy a obyčeje „neolitického“ typu, totiž uctívání plodnosti, a to na úkor nejednoznačného a většinou málo srozumitelného pojetí sexuální „věrnosti“, alespoň v předmanželském období. (Je známo, že patriarchální společnosti předpokládaly věrnost ženy vůči muži od jejího narození až do její smrti, nikoli omezeně na období, kdy byla svázána se svým partnerem.)
Jiný prvek, který nás vrací do „neolitu“ staré slovanské společnosti (a nejen slovanské), se týká porodních zvyků slovanských žen. K porodu přicházela žena většinou poté, co žila skryta v ústraní. To může vést k domněnce, že u slovanských žen podobně jako u žen pravěkých dlouho přetrvávala obava z přítomnosti zlých duchů, kteří by mohli porod narušit. Je známo, že porodní metody, dnes nazývané „aktivní“, kdy si žena během porodu vybírá polohu, která jí nejvíc vyhovuje, byly praktikovány odjakživa, navzdory odedávné a zvlášť dnes všemocné byrokracii a lékařské domýšlivosti.
Je příznačné, že na rozdíl od valné většiny moderních evropských zemí ztratily některé tzv. slovanské země teprve v posledních letech povědomí o tom, co bývaly jejich tradiční sexuální zvyky. Ještě v srpnu 1990, uprostřed debat o tom, zda má být v Jugoslávii povolena pornografie, bylo upozorněno, že by stačilo zeptat se vlastních babiček, co dělávaly, když byly mladé, na vesnických slavnostech – a přestali bychom se pohoršovat.
Jiným příkladem slovanské specifičnosti by mohla být benevolence, s níž se například v České republice nahlíží na problém znásilnění, zvlášť když k němu dojde v opilosti. (Opačný trend by mohl být reprezentován novým zákonem o sexuálním zneužití přijatým Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 28. února 2001.) Požadavek vojenské policie Spojených států amerických potrestat dva české vojáky z kontingentu IFOR v Bosně, kteří podle americké interpretace „znásilnili“ příslušnici americké armády, s níž předtím řádně popili, byl českou stranou odmítnut. Vysocí čeští vojenští činitelé se vyjádřili, že takovýto akt v podobné situaci není v rozporu se zákony a kulturními zvyklostmi země, odkud oba vojáci pocházejí. Toto stanovisko a k tomu statistické údaje hovořící o velkých počtech případů sexuálního násilí, k nimž se české ženy přiznávají, ale které nenahlásí, může být jedině výzvou k dalšímu bádání nad minulostí, aby bylo možné pochopit přítomnost i s jejími anomáliemi.
Fakt, že moderní svět přináší anomálie, bylo jasné už starým Slovanům. Jejich představa světa, spojená s cykličností doby, v níž sex představoval jednu z hlavních epifanií obrody, byla naprosto „lhostejná“ k jakémukoli pokroku, který mohl zaručit takzvaně „lepší“ životní podmínky.